Tanec je základní složkou všech obřadů u všech indiánských kmenů Severní Ameriky. Kmeny mají různé tance, ale všichni Indiáni přesně vědí, k čemu slouží. Některé tance mají hluboké kořeny a legendární původ. Indiáni tančili velmi rádi a taneční kroky často určovaly dávné kmenové zvyky. Každý z tanců měl jakéhosi "strážce tanců". Tito strážci předávali tance z generace na generaci. Ve své podstatě Indiáni ukazovali při tancích to, co se odehrávalo nejen v nich samých, ale i kolem nich. Tanečníci předváděli zvířata, události, nadpřirozené věci, vrtěli se, vyskakovali a často hrabali jako koně nebo bizoni. Tanečníci se pohybovali v rytmu bubnování, které pro Indiány symbolizuje srdeční puls a základní rytmy veškerého života.
Vyjádření tancem a hudbou znamená způsob, jak si udržet svou historii, kulturu a vědění.

Čikala

TANEC NA POWWOW Karolina Majerová, ilustrace Helena Rendlová Sihasapawin

Soutěžní tanec na powwow by dnes mohl být považován za poměrně náročný sport, a to především u moderních tanečních kategorií. Pro každého soutěžícího tanečníka je nutná dobrá dlouhodobá příprava.

Tanečníci soutěží v kategoriích podle tanečního stylu a věku. Co se týče druhého zmiňovaného rozdělení, vypadá takto: Ti nejstarší soutěží v tzv. Golden Age kategorii, tedy kategorii zlatého věku (tanečníci starší šedesáti let). Samostatnými skupinami jsou pak dospělí, teenageři a děti (tato kategorie se často nazývá Tiny Tots). Indiánská kultura je kulturou, která si nejen hluboce váží starých lidí, ale která si také velmi považuje těch nejmladších – jim mohou předat kulturní odkaz, který se předává z generace na generaci. Proto každé dítě, které na powwow tančí, bývá organizátory odměněno.

Pro všechny soutěžní styly a kategorie platí tři základní pravidla: 1) udržovat rytmus s hudbou, 2) neztratit žádnou součást kostýmu, 3) skončit přesně na poslední úder bubnu (jak je popsáno v článku o hudbě na powwow).

Porotci, kteří posuzují vítěze soutěží, jsou sami často bývalí šampióni. Vyhrát soutěž je skutečně obdivuhodným výkonem. Někteří indiáni tvrdí, že „stát se šampiónem se dá srovnat s výhrou v olympijské soutěži“.1 Pravdou je, že každý vítěz musí předvést naprosto oslnivý výkon a znalost toho, co předvádí. Hodnocen bývá také kostým s ručně vyráběnými doplňky.

Mimo soutěžních tanců, se na powwow můžete setkat s množstvím společenských a mezikmenových (intertribal) tanců. (Mezikmenové tance jsou někdy také nazývány „Tanci pro všechny“ a může se jich zúčastnit skutečně kdokoliv). Společenské tance se tancují buď v kruhu ve velkých skupinách nebo ve dvojicích a připomínají tak evropské párové tance. I proto jsou velmi populární. Při těchto tancích jsou diváci, po vyzvání moderátora slavnosti, přizváni do taneční arény.

Soutěžní taneční kategorie

Northern Men´s Traditional Dance („Mužský tradiční tanec severního stylu“)

Historie: Mužský tradiční tanec vychází z původních kmenových tanců. Jeho vznik proto nelze datovat, tanec byl vždy součástí každé kultury. Původní obyvatelé Severní Ameriky svým tancem znázorňovali události, které prožili v bitvě nebo na loveckých výpravách. Tancem také často napodobovali chování určitého zvířete. Některé jiné tance však měly ceremoniální význam a byly součástí obřadů.

Současná podoba mužského tradičního tance severního stylu se začala objevovat koncem 19. století. Za její hlavní představitele jsou považováni příslušníci kmene Sújů (Sioux), kteří přejímali od ostatních kmenů nejrůznější doplňky a používali je pak při tanci. Nejvýraznějším příkladem je bustle, který poznali od kmene Omahů (Omaha).

Mužský tradiční tanec je na powwow velmi populární kategorií a ačkoliv se dále vyvíjí a přejímá do sebe prvky kultur všech kmenů, které ho nyní tancují, stále reprezentuje tradiční formu pohybu a umění jednotlivých severoamerických indiánských národů. Některé kmeny si zachovaly i na současných powwow svůj velmi specifický tradiční mužský tanec, který je při soutěžích sice hodnocen společně s panindiánským tradičním tancem, přesto se od něj v mnohém liší. Krásným příkladem může být tanec vrány, pocházející od kmene Vraních indiánů (Crow). Ten napodobuje pohyb ptačího hejna. Jsou to pohyby vran, které poskakují po bojišti. Podobný je i Chicken Dance, který je charakteristický pro některé kmeny severních plání, ale v současnosti získává poměrně velkou popularitu a je možné, že se rozšíří od tanečníků ze severu země i do jižních oblastí.

Základem tohoto tance je symbolika, která se týká jak tanečních pohybů, tak i součástí kostýmu. V historii nemohl každý tanečník nosit všechny rekvizity, které se nyní při tanci běžně používají a pro jejichž nošení již neplatí žádná pravidla. „Celý bustle reprezentoval bitevní pole. Dva „rohy“ představovaly bojovníky, ten nalevo, blíže k srdci, přítele a ten druhý nepřítele. Růžice představovala šípy trčící z padlých bojovníků. Peří představovalo peří třepetající se nad bitevním polem, jak nad ním poletovali práci.“2 Orlí pera znázorňovala to, že daný bojovník vykonal statečný čin, rolnička zase symbolizovala válečné zranění. I zdobení slavnostních košil a legin mělo svůj respektovaný a pevně daný význam. U mnoha částí kostýmu dnes však bohužel již není známa původní symbolika. Koncem 19. století začaly být navíc tanečníky používány další „bělošské“ doplňky, jako jsou látkové košile, zrcátka, stužky a korálky.

Legenda kmene Vran (Crow) vypráví o významu jednotlivých částí kostýmu legendu. Kdysi jeden z mužů uslyšel v noci volání, které znělo jako výkřik „On je tady!“. Vstal a běžel na místo, odkud volání přicházelo. Tam spatřil dva tanečníky a jednoho dalšího indiána, který byl na zemi. Oba tanečníci mu pomohli vstát a přivedli ho do taneční arény. Tento muž jim vyjádřil vděčnost tím, že je naučil velmi mnoho věcí, pomaloval jim tváře barvami a věnoval jim zvířecí kožešinu, aby si ji upevnili nad kotníky. Řekl jim, že tato kožešina představuje zvíře jako je bizon nebo medvěd. Kožený opasek znázorňuje hada a orlí pera v head roachi symbolizují lovce. Každá část kostýmu má svůj určitý význam. Ten muž, kterého tanečníci kmene Vraních indiánů přivedli do arény, byl těmito věcmi obdarován, aby je přinesl zpět lidem. Jsou to věci, které vzdávají úctu zvířatům.

Popis tance: Pro mužský tradiční tanec severního stylu jsou charakteristické rytmické pohyby nohou a prudké pohyby ramen. Tento tanec je jedním z nejpůsobivějších, ale zároveň také nejdůstojnějších indiánských tanečních stylů. Každý tanečník má svoji osobitou choreografii a často se svým tancem snaží vyjádřit nějaký příběh. V příběhu se snaží držet jen základní linie, každý pohyb nemusí detailně zobrazovat konkrétní události, které má tanec symbolizovat.

Tanečníkovy pohyby ještě více zdůrazňuje head roach, ve kterém se točí a pohybují orlí pera a především bustle.

Tradiční tanečníci obvykle tancují při soutěži tři tance – Straight Song, Crow Hop a Sneak-Up.

Kostým: Ozdobami, které vás u tradičního tanečníka na první pohled zaujmou, jsou bustly (ozdoba z per, kterou si tanečníci upevňují na bedra). Původní omažské (Omaha) a sújské (Sioux) bustly byly kruhové. Časem však byly přetvořeny na větší, nejčastěji ve tvaru písmene „U“. Přesto je možné se s kruhovými bustly stále setkat.

Základními prvky oděvu jsou bederní rouška, upevněná na opasku spolu s „postranicemi“ a látková košile, často zdobená našívanými stužkami. Přes tuto košili mívají tanečníci vydří náprsenky se zrcátky či náprsenky kosticové. Na nohou mají dále tradiční leginy nebo moderní sportovní trenýrky, pod koleny mívají upevněny pásky s rolničkami a lýtka překrývají bílé kožešinové ozdoby. Obuti jsou v korálky vyšívaných mokasínech.

Na rukou mívají korálky vyšívané nátepníky, na levé paži pak bývá upevněn symbolický malý taneční štít. Tento štít je většinou pomalován osobními ochrannými vzory tanečníka. Dále mají tanečníci v rukou řadu dalších předmětů, ať už s ceremoniálním nebo původně válečnickým či loveckým významem. Mohou to být lapače snů, nejrůznější zbraně (ať už napodobeniny sloužící jen k tanci nebo opravdové funkční) či pouze ozdobené taneční hůlky.

Na hlavě tradiční tanečníci mívají head roach, ozdobu z ursoních chlupů, ve které jsou upevněna dvě orlí pera tak, aby se otáčela společně s pohyby tanečníkovy hlavy.

Southern Men´s Straight Dance, Southern Men´s Traditional Dance
(„Mužský tradiční tanec jižního přímého stylu“)

Historie: Straight Dance má své kořeny mezi spolky válečníků známými jako Helushka, jejichž členy byli bojovníci kmenů jižních plání. Původně se jednalo o obřadní tanec. Některé kmeny vypráví legendu o tom, že tanec jim byl předán prostřednictvím starého medvěda grizzly (či v jiné verzi bizona) v dobách, kdy zvířata mluvila stejným jazykem jako lidé. Tento tanec byl původně součástí složitějších ceremoniálů, které se pravděpodobně vykonávaly před odjezdem válečníků do bitvy. Vývoj je jinak velmi podobný jako u severního tradičního tance.

Tanečníci ze severu se chtěli na powwow odlišit od tanečníků z jihu, proto nesoutěží ve stejné kategorii. V roce 1969 na powwow v Novém Mexiku poprvé došlo k rozdělení kategorie mužských tanečních kategorií na jižní a severní.

Popis tance: Pohyb tanečníků jižního přímého stylu je „naplněn důstojností a vnitřním klidem“3 Na rozdíl od tanečníků severního stylu mají některé kroky a pohyby ozdobnější a plynulejší, proto je linie příběhu, obsažená v jednotlivých kategoriích, většinou méně zřetelná či spíše „abstraktní“. Písně k tanci bývají pomalejší než u severních tradičních tanečníků, neboť jižní přímý tanec je asi vůbec nejdůstojnějším mužským indiánským stylem tance.

Kostým: Tanečníci jižního přímého tance nosí na hlavě připevněna jen dvě orlí pera nebo mívají čapky z vydří kožešiny či head roach, který přejali od tanečníků ze severu. Pokud nosí jižní taneční roach, mívá kromě něj upevněná na hlavě ještě další pera, většinou nad čelem nebo po straně roache.

Jak již jsem zmínila, Southern Men´s Traditional Dance byl původně tancem určeným k obřadům, proto i u něj má každá součást tanečního kostýmu svůj význam. Právě čapky z vydří kožešiny ve své době vyjadřovaly velkou poctu tomu, kdo je směl nosit. Vydra byla považována za velmi inteligentní a těžko ulovitelné zvíře, její kožešina byla proto vzácná a ceněná. Z vydří kožešiny byly vyráběné i tzv. vlečky – dlouhé závěsy vedoucí od tanečníkova krku přes záda až po zem. Ty dnes bývají často látkové, vždy však zdobené. Za krk mívá tanečník upevněnou také náprsenku, která je vyráběná kostic a je v podstatě stejná jako u severních tradičních tanečníků. Velmi častý je také kolem krku uvázaný šátek, sepnutý ozdobnou sponou, popřípadě nákrčník. Někdy jsou k vidění také jakési dva dlouhé pásy, vyráběné nejčastěji z kostic a korálků, které nosí tanečníci přes ramena tak, že se vzájemně kříží na prsou a na zádech.

Mezi úplně základní prvky kostýmu patří látková košile, která bývá většinou zdobena stužkami. Přes ní nosí někteří tanečníci vesty, vyšívané korálky či zdobené látkovými aplikacemi. Nad lokty bývá košile zúžena díky ozdobám, nazývaným armbands. Na předloktí pak často bývají korálky zdobené nátepníky. Kolem pasu mají tanečníci uvázané opasky zdobené poklicemi či korálky, na které jsou upevňovány mužské leginy, ať už kožené nebo látkové. Veškeré korálkové výšivky na kostýmu vytváří vzory charakteristické pro daného jedince, jeho kmen či oblast. Stejně tak tomu je i u legin a mokasín, které mají tanečníci na nohou.

Další částí oblečení je bederní rouška, která je připevňována na pásek spolu s pletenými pásy a „postranicemi“. Drobné pletené pásky jsou rovněž uvazovány na kožené řemínky s rolničkami, které jsou pod koleny.

Tanečníci drží v rukou taneční hůlky, orlí perutě, lapače snů, zrcátka a nejrůznější další doplňky.

Nejvýraznějším rozdílem mezi tradičními tanečníky jižního a severního stylu je absence bustlu u tanečníků z jihu.

The Grass Dance („Tanec trávy“)

Historie: Grass Dance je jedním z vůbec nejstarších tanečních stylů, byl to tanec válečnických spolků. Jako snad u všech tanců původních obyvatel Severní Ameriky, i u tance trávy existuje mnoho příběhů o tom, jak tento tanec vzniknul. Jedna legenda vypráví o chromém chlapci z kmene Kríjů (Cree), který si velmi přál tancovat. Jednoho dne se proto vydal na kopec, aby se tam pomodlil a poprosil o radu. Ačkoliv kopec nebyl vysoký, cesta byla pro chlapce velmi namáhavá. Když se pak rozhlížel po prérii, rozprostírající se pod ním, viděl trávu, jak se ve větru pohupuje, kolébá, střemhlavě padá dolů a zase se zvedá, aniž by se musela pohnout z místa. V tu chvíli chlapce napadlo, že ten nádherný tanec trávy by mohl být i jeho tancem. Od té doby jej pak tančil na každé slavnosti.

Jiné prameny uvádí, že tanec trávy vznikl tím, jak průzkumníci pátrali po novém vhodném místě pro tábořiště či po místě, kde by se mohla konat setkávání. V nových oblastech byla totiž tráva velmi vysoká, a tak museli průzkumníci trávu nejdříve „udupat“, aby vůbec zjistili, jak vypadá terén pod ní, případně tím nový prostor upravit tak, aby byl použitelný k zamýšleným účelům. Stejným způsobem byla připravována i taneční aréna. Dá se věřit, že mnohé pohyby, které jsou dodnes tanečníky Grass Dance používány, mohly vzniknout právě tímto způsobem.

Podle Adolfa Hungry Wolfa byl tanec trávy původně tančen jako posvátný obřad, jako součást dlouhého, uceleného a složitého ceremoniálu válečnických spolků. Tyto válečnické spolky se objevovaly napříč různými kmeny plání. Určité prvky těchto původních tanců trávy se kontinuálně vyvíjely až do podoby současných zvyků tanečníků na powwow. Jako příklad Hungry Wolf uvádí zvyk válečnického spolku kmene Omaha, nazývaného Hethushka, jehož vůdce nosil tzv. „vraní pás“ (crow belt) ozdobený pery orla či celým vycpaným dravcem. („Vraní“ se pás se nazýval proto, že mnoho jiných kmenů používalo místo orla právě vrány či havrany) Tento „vraní pás“ byl prvním předchůdcem současných bustlů. Ostatní členové společenství pak nosil za svými pásky trsy trávy, které symbolizovaly jejich válečné údery (coups) či bizony. Podle toho se údajně tento tanec nazývá tancem trávy. (Jiné zdroje tvrdí, že název vznikl od používání za pásky zastrčených spletených copů tzv. sladké trávy (sweetgrass), tedy tomkovice vonné (Hierochloë odorata).)

Adolf Hungry Wolf dále uvádí, že některé ze zvyklostí Grass Dance byly někdy v polovině devatenáctého století předány kmenem Omaha kmeni Sújů (Sioux), respektive národu Lakotů. V lakotštině pak tanec dostal název „Spolkový tanec Omahů“ (Omaha Society Dance). Jak se tanec šířil mezi další kmeny, byl obohacován o mnoho dalších změn. Zatímco původně byl jen jednou ze součástí mnohem složitějšího obřadu, postupně se stával hlavním účelem celých spolků. Byly pro něj vytvářeny nové písně, podobné těm, které původně Lakotové dostali od Omahů, i nové součásti kostýmu (např. headroach). V rezervacích vznikaly nové skupiny tanečníků tance trávy, které se dělily o své znalosti i o prvky svých tanečních kostýmů s dalšími sousedy, až se kolem roku 1900 stal Grass Dance jedním z nejrozšířenějších „mezikmenových“ tanců vůbec.

Popis tance: Tanec trávy je tancem pružnosti. Pohyby, které tanečníci vykonávají jsou plynulé a zároveň překvapující. Jedná se o velice náročný tanec, který vyvolává v divákovi pocit neskutečné ohebnosti jeho představitele. Figury používané v Grass Dance jsou často v pokrčených kolenou, tanečník se postupně dostává až téměř k zemi a opět se zvedá. „Dokáže provést sérii úžasně komplikovaných pohybů tak, že vypadají naprosto jednoduše, a poté celou posloupnost znovu zopakovat dokonce i pozpátku.“4 Tanec trávy je ladným tancem celého těla. Víc než kterýkoli jiný taneční styl na powwow. Právě to, že tanečník zapojí všechny části trupu, dodává tanci zdání tak vysoké flexibility. Plynulost pohybů působí velmi ladně i při rychlém tempu tance.

Každý tanečník má svou vlastní nápaditou choreografii. Tanec trávy může předvádět situaci v bitvě, porážku nepřítele nebo hledání obřadního místa na pláních. Výkladů je mnoho, stejně jako krokových variací, které tanečníci používají. Grass Dance je velmi oblíbenou kategorií, tančí ji chlapci a muži všech věkových kategorií.

Kostým: Kostým tanečníků tance trávy prošel dlouhým vývojem, jehož výsledkem je barevná záplava třásní, látek a aplikací vlnící se v rytmu bubnu. Tanečníci na sobě mají košile (či trika) a sportovní trenýrky, které sice tvoří základní část oděvu, ale ve výsledku téměř nejsou vidět. Kolem krku mívají uvázané šátky či nejrůznější nákrčníky. Košile většinou překrývají „ponča“, která tanečníci nosí. Ty však nemají rukávy a jsou velmi krátká, bohatě zdobená a pošitá třásněmi. Neodmyslitelnou součástí kostýmu je jako u všech mužských tanečních kategorií bederní rouška, upevněná na pásku společně s „postranicemi“. Bederní rouška i „postranice“ jsou bohatě ozdobeny třásněmi, bývají na nich našité i nejrůznější látkové aplikace, stejně jako na košilích.

Třásně, které jsou nejdominantnějším prvkem kostýmu tanečníka Grass Dance, jsou vyráběné z vlny, stužek nebo dalších nejrůznějších pestrobarevných materiálů. Je jimi pokryta většina dílů tanečníkova oblečení. Na nohou, kde není na co třásně upevnit, nosí tanečníci samostatné řemínky s našitými třásněmi. Právě pohyb všech těchto třásní pak při tanci připomíná trávu vlnící se ve větru na prérii.

Na hlavě mají tanečníci tance trávy připevněné head roache, tradiční mužskou ozdobu hlavy. Ta je vyráběna z chlupů ursona, které jsou připevněny na podložce. Tato podložka je pak k hlavě přichycená tzv. spreadrem. Uprostřed head roache nosí tanečníci dvě orlí pera. Někdy mívají v přední části upevněné ještě dvě tyčky z pružného materiálu, na jejichž konci jsou chomáčky chmýří. Ty pak svým houpavým pohybem zvýrazňují pohyb hlavy při tanci. Další ozdobou, kterou tanečníci používají, jsou korálkové čelenky či drobné řetízky korálků, v jejichž středu jsou korálky vyšívané rozety. Ty pak částečně překrývají čelo.

Na předloktí mívají tanečníci téměř všech kategorií korálky vyšívané nátepníky, představitelé Grass Dance nejsou výjimkou. V rukou muži tančící tanec trávy drží lapače snů, šátky, vějíře, zrcátka, taneční hůlky či spletené copy „sladké trávy“ (viz výše). Někteří však upřednostňují volnost rukou, ve kterých nedrží nic.

Pod koleny mají tanečníci Grass Dance, stejně jako ostatních mužských kategorií, připevněné bílé kožešiny, které jim obepínají lýtka a holeně. Těsně nad kotníky pak mívají pás s rolničkami či kravskými zvonci. Obuté mohou mít buď klasické mokasíny nebo sportovní boty s pevnou podrážkou, dozdobené tradičním způsobem.

Vlnící se záplava třásní je doplňována drobnými precizně vyrobenými ozdobami a tvoří tak nádhernou podívanou plnou barev.

Fancy Feather Dance, Men´s Fancy Dance, Fancy War Dance,
Double Bustle Dance („Pestrý válečný tanec“)

Historie: Pestrý mužský tanec patří k nejmladším tanečním kategoriím na powwow. Samotný vznik tohoto tanečního stylu je přisuzován kmeni Ponků (Ponca), tedy do oblasti Oklahomy a datován je do období mezi léty 1913 – 1920. Některé zdroje uvádí, že Fancy War Dance, jak byl v té době nazýván, vznikl ve spolku Hethuska. Známa jsou i jména prvních tvůrců a inovátorů tohoto tanečního stylu – Gus McDonald, Charlie McGlashin, Henry Snake a mnoho jiných.

Setkala jsem se s různými interpretacemi, jaké vlivy se podílely na vzniku mužského pestrého tance. Velmi známý je názor, že Fancy War Dance byl vyjádřením vracejících se vojáků z první a hlavně později z druhé světové války. Ti se chtěli vyjádřit trochu jiným způsobem než tradičním tancem a proto jej začali inovovat. Tvrdí se také, že tito veteráni byli do značné míry ovlivněni tanečními představeními, které měli možnost shlédnout v Evropě a chtěli prvky z nich zkombinovat s tradiční formou svého tance (příkladem jsou typické pohyby nohou z ruského kozáčka, nyní při Fancy používané).

Zcela jiná verze naopak tvrdí, že změna kostýmu a tanečních pohybů původního mužského tradičního tance vzešla z potřeby upoutat návštěvníky indiánských rezervací začátkem dvacátých let. Fancy Dance byl proto rychlejší než všechny ostatní taneční styly, kostýmy byly nápadné na první pohled, barevné a výrazné.

I přes relativně krátkou dobu své existence prošel pestrý válečný tanec mnoha výraznými změnami. Původně vznikly dva různé styly, pojmenované podle místa svého původu na jižní a severní. Dodnes jsou na některých powwow tyto kategorie rozdělovány, což vyvolává bouřlivé diskuze, neboť rozdíly mezi Southern Fancy Dance Style a Northern Fancy Dance Style již téměř úplně zmizely. Severní a jižní styl se dříve výrazně lišily (a to nejen tím, že tanečníci z jihu tancovali na jižní styl písní a ti ze severu naopak na severní, v čemž je podstatný rozdíl) – jižní Fancy Dance byl rychlejší, písně pro něj byly kratší a obsahoval více akrobatických prvků jako jsou přemety, hvězdy, rozštěpy a jiné. Jižní tanečníci však téměř nepoužívali otočky, na severu v té době běžné, tančili více tzv. straight style (přímý styl). Naopak tanečníci na severu tančili na písně o něco pomalejší (původně určené pro Grass Dance), měli také proto více propracované krokové variace, často se otáčeli a ačkoliv byl jejich tanec také velmi fyzicky náročný, nikdy do něj nezařadili tolik akrobatických prvků. Rozdíly bychom našli i v kostýmech, nechci však zabíhat až do takových detailů.

V současné době již téměř nelze rozeznat tanečníka Southern Fancy od tanečníka severního stylu. Je to výsledek vzájemného ovlivňování těchto dvou kategorií, téměř všichni se však shodnou, že současný „universální“ Men´s Fancy Dance následuje spíše severní styl tance. Objevují se tanečníci, kteří se chtějí navracet k původnímu rozdělování mužského Fancy a používat pouze kroky určené pro jejich (v těchto případech především jižní) styl. A tak, ačkoliv dnes jsou tanečníci mužského pestrého tance schopni tančit na jižní i severní písně a soutěžit klidně v obou kategoriích bez ohledu na svůj původ či styl, který reprezentují svým kostýmem, je možné, že se obnoví původní vyhraněnost dvou typů tohoto tance.

Popis tance: „Výdrž a rychlost jsou charakteristickými znaky vynikajícího Fancy tanečníka.“5 Fancy Feather Dance je nejmladší mužskou kategorií, která dává svým představitelům velký prostor pro vlastní inovace a sebevyjádření. Je fyzicky nejnáročnější ze všech tanečních stylů na powwow. Dlouho jsem přemýšlela než jsem zvolila jako překlad anglického slova fancy české přídavné jméno pestrý. Myslím si však, že je ze všech českých ekvivalentů nejvýstižnější. Vyjadřuje pestrost kostýmu, jakou u jiné taneční kategorie neuvidíte, ale zároveň popisuje i neskutečnou pestrost pohybů, které tanečník předvádí. Tato originalita každé choreografie je u Fancy Feather Dance jedním z nejdůležitějších prvků, které se při soutěžích hodnotí. Pestrost tohoto tance spočívá v tom, že nikdy neuvidíte dva tanečníky, kteří by tančili stejně. Všichni dohromady vytváří jedinečný a pestrý obraz plný barev a výjimečných tanečních kreací. (Ze stejného důvodu jsem také přeložila ženský Fancy Shawl Dance jako pestrý šálový tanec.)

Fancy War Dance, jak zněl jeden z jeho úplně původních názvů, je velmi náročným tancem a každý jeho tanečník proto musí tvrdě pracovat na výborné fyzické kondici, aby byl schopný jej tančit.

Men´s Fancy Dance v sobě mísí mnoho prvků jiných tanečních stylů, jak již jsem zmínila výše. „Základní pohyby hlavy i horní části těla si téměř zachovaly svou tradiční podobu, zatímco u nohou se vyvinul a vytříbil rychlý a značně komplikovaný pohyb.“6 Taneční doplňky k tomuto stylu ještě zvýrazňují každý tanečníkův pohyb. Kromě základního kroku, který je však mnohem rychlejší než u ostatních mužských kategorií, přidávají tanečníci (zvláště při čestných úderech a náhlých změnách tempa) výskoky, podřepy, komplikované otočky, rozštěpy, provazy a další obohacující prvky. Nohy často zvedají do velké výšky, v průběhu písně se mnohokrát otáčí nebo kroky zrychlí do běhu. Pohyby jsou působivé, plamenné, velmi zdobné a atraktivní. V rukou tanečníci nosí dvě taneční hůlky se stužkami na konci, kterými mávají a doplňují tak práci nohou. Jedná se o velmi impozantní tanec, který vám nedovolí ani na chvíli odtrhnout oči od těch, kteří ho předvádí.

Tanečníci pestrého válečného tance musí zvládat velmi rychlé tempo písní, pro ně určených. Mezi ně patří například i tzv. Ruffle Song. Tančí i na klasický Straight Song, Crow Hop či Sneak-up a na písně určené pro Grass Dance, všechny tyto písně jsou však hrány ve výrazně vyšším tempu než pro jiné taneční kategorie. Nejčastějším a zároveň vůbec nejtěžším soutěžním tancem je Trick Song, který často mění tempo a dokonce i rytmus a má za úkol tanečníky překvapit nečekanými ukončeními v průběhu písně, na které musí zastavit.

Kostým: „Ještě v nedávné minulosti používali tanečníci rekvizity rozlišitelné podle severního nebo jižního stylu, dnes se však již oba styly sloučily. Regionální i kmenové prvky se postupně vytratily a výsledkem je kostým mezikmenový, spojující severní i jižní druhy.“7 Občas je ještě možné vidět typický doplněk kostýmu jižního stylu, kterým jsou dva zmenšené bustly na hlavě, plné malých barevných per, podobné těm, které nosí všichni tanečníci pestrého tance na rukou. Naprostou převahu však mají head roache. Ty jsou o něco kratší než u tradičních mužských kategorií. Tanečníci Fancy v nich nosí dvě orlí pera, která mohou být upevněná dvěma způsoby. První z nich je klasický, kdy se pero může otáčet kolem své osy. Druhý způsob používá pružné upevnění, díky kterému se pak pera houpou dopředu a dozadu a více tak zdůrazňují pohyb hlavy tanečníka.

Na hlavě mají muži tančící Fancy také korálkové čelenky, ze kterých mohou viset další korálkové ozdoby. Čelenky mají vpředu upevněnou rozetu, která částečně překrývá tanečníkovi čelo, podobně jako tanečníkům Grass Dance.

Pojmenování Double Bustle Dance vzniklo tím, že právě tato kategorie jako jediná používá na zádech místo jednoho, typického pro tradiční mužský tanec, upevněné dva menší bustly. Jeden klasicky na bedrech a druhý zhruba ve výši lopatek. Ani jeden z nich netvoří celý kruh, mají tvar písmene „U“. Pera v bustlu jsou buď ponechána v původní podobě nebo mohou být (a velmi často jsou) barevná. Na konci jsou pak v mnoha případech doplněná o pestrobarevná chmýří a stužky či jiné třásně, které z nich splývají dolů a při tanci úžasně doplňují a zdůrazňují pohyby tanečníkova těla. Další dva malinké bustly mívají muži upevněné na pažích. Právě velké množství používaných per, peříček a chmýří dalo tanci další název, a to Fancy Feather Dance.

Na předloktí nosí tanečníci Fancy korálky ozdobené nátepníky, ze kterých visí třásně. V rukou drží už zmíněné taneční hůlky ozdobené stužkami či třásněmi s chmýřím na konci.

Zbytek kostýmu je tvořen sportovními trenýrky, zdobenou bederní rouškou s „postranicemi“ a látkovou košilí. Na všech těchto částech oblečení mohou být zdobné aplikace, postranice jsou většinou vyšívané korálky. Košile bývá překryta dalším prvkem kostýmu, který má tanečník kolem krku (obléká se jako klasické pončo přetažením přes hlavu, nemá však rukávy, sahá pouze od ramene k rameni) a který je také vyšíván korálky.

Pod koleny bývají připevněné bílé kožešiny, které obepínají nohu a sahají až ke kotníkům. U kotníků pak někdy bývají připevněné řemínky s rolničkami či kravskými zvonci. Mokasíny jsou většinou nahrazeny botami s pevnou podrážkou, které jsou však také zdobeny tradičním způsobem a vzorem ladí se zbytkem kostýmu.

Pohled na tanečníka oblečeného v jeho taneční výbavě je sám o sobě oslňující. Kostýmy jsou do detailu propracované, aby byly líbivé a exkluzivní, ale zároveň dokonale funkční.

Northern Women´s Traditional Dance(„Ženský tradiční tanec severního stylu“)

Historie: Původ ženského tradičního tance může nejspíš nalézt v oblasti Velkých jezer, náhorních plošin nebo severozápadu Spojených států amerických. Tanec pravděpodobně vznikl ze starého rituálu, při kterém ženy vítaly bojovníky vracející se z bitvy a vyjadřovaly jim svou podporu. Původně ženy tancovaly na okraji arény, a to pouze na jednom místě, kde se ladně pohupovaly do rytmu, zatímco bojovníci předváděli tancem svá vítězství v bitvě či úspěchy na lovu veprostřed. Tato nejstarší forma tance postupem času přešla v krok, nazývaný nyní jako „půvabná chůze“, při kterém ženy obešly několikrát celý kruh taneční arény, a to opět jen po jejím obvodu. Tímto také doprovázely své muže či rodinné příslušníky při jejich tanci. „Ty, kterým bylo povoleno tančit společně s muži, byly ženy, které se zúčastnily skutečných bitev. Ale jinak byly bojovnice mezi ženami vzácnou výjimkou. Pokud byla některá žena přiměta k tanci, činila tak uctivě na místě mimo „Warriors Circle“ (Kruh bojovníků). Během vítězných a skalpových tanců bylo ženám povoleno zastoupit při tanci svého chotě nebo příbuzného.“8 V historii tancovali pochopitelně muži a ženy dohromady, stejně tak tomu bylo i na prvních powwow. Až po 1.světové válce začaly v soutěžních tancích ženy tancovat samostatně. V té době, po dramatických změnách v kultuře původních obyvatel Severní Ameriky, se také začaly vyvíjet další taneční styly.

Popis tance: Základním pohybem ženského tradičního tance je pohyb nahoru a dolů. Dlouhé třásně, které si ženy na tyto příležitosti začaly našívat na slavnostní šaty, se tímto pohybem ladně rozhoupávají a připomínají vlnící se pohyb trávy na prérii, stejně jako kostým tanečníků Grass Dance.Tanečnice tradičního tance nejlépe charakterizují tři slova – důstojnost, krása a skromnost.

Obvykle tancují tři soutěžní tance. Prvním je tanec na místě, kdy se pouze rytmicky houpají v kolenou podle rytmu bubnu. Druhý tanec je nazýván jako „chůze půvabu“. Při něm tanečnice skutečně půvabným houpavým tanečním krokem obchází kruh taneční arény. Vypadají spíš, jako by taneční arénou proplouvaly. Jedná se o nesmírně důstojný tanec. Třetím tancem je pak tanec kruhový na rytmus Round Dance, tedy na jiný, než dva předcházející. Tento společenský tanec je však také v pomalejším tempu, které je uzpůsobené majestátnímu a krásnému tradičnímu tanečnímu stylu.

Při tzv. čestných úderech zvedají tradiční tanečnice svou peruť, kterou drží v ruce, výše do vzduchu a lehce sklání hlavu. Těmito symbolickými gesty vzdávají čest duchu bubnu a zároveň znázorňují svou úctu ke všem, kteří již opustili náš svět.

Kostým: Oblečení tanečnic se původně podřizovalo kmenovým zvyklostem. S rozšířením tance a se vzájemným ovlivňováním se jednotlivých kmenů mezi sebou, však mnohá dílčí specifika zmizela. Přesto se původ tanečnice dá často odhadnout podle používaných vzorů, kterými mají své oblečení ozdobeno. Mnoho vzorů následuje rodinnou, spolkovou či kmenovou tradici, výjimkou však nejsou ani vzory zcela moderní se snahou o realistické obrazy.

Tanečnice tradičního tance severního stylu mají na sobě z valné většiny jelenicové šaty, někdy doplněné o „sedlo“ z vlněné látky, ale je možné se setkat i se šaty, které jsou celé látkové. Střih šatů je velmi podobný (někdy i totožný) střihům, které se na konci 19. století používaly v oblasti plání. Délka třásní, které jsou upevněné na rukávech, se postupem času zvětšovala. V současné době sahají až téměř na zem. Šaty mohou být zdobené nejrůznějšími materiály, jako například výšivkami z ursoních ostnů, mušličkami kaurí, losími zuby (pravými i umělými, vyráběnými za tímto účelem), cínovými kornoutky a mnoha dalšími. Naprostá většina současných powwow šatů je však bohatě vyšívána korálky. Často je korálky vyšitá celá horní část šatů, a to i barvami, které jsou zářivé a v kombinaci s moderními vzory vůbec nemusí působit „tradičně“.

Šaty jsou svázány opaskem, tedy koženým řemenem, který může být opět ozdoben korálky nebo kovovými cvočky či poklicemi. Na opasku bývají zavěšeny různé drobné tradiční doplňky, jako je například pouzdro na nůž, pytlíček na ocílku, pouzdro na šídlo či jiné váčky a ozdůbky. Ty jsou ve valné většině případů barevně i vzorově sladěny se vzorem samotných šatů.

Častým doplňkem tanečnic je i dlouhá náprsenka, kterou mají zavěšeny na krku a může splývat až ke spodnímu okraji šatů. Tyto náprsenky jsou vyráběné z kostic. Ve spodní části jsou na ně někdy navázány nejrůznější přívěsky z korálků, starých mincí, rolniček apod. Kolem krku mohou mít tanečnice uvázaný i šátek či ozdobné pruhy látek (nebo kůže vyšívané korálky), které jim splývají po zádech.

Na nohou mají ženy tančící tradiční tanec leginy a mokasíny, tak jak bylo zvykem ve starých dobách. Tyto součásti oblečení jsou taktéž bohatě zdobeny korálky.

Ve vlasech nosí tanečnice rozmanité ozdoby a mívají zde upevněno i chmýří či dokonce pera z dravců. A to i přesto, že původně ženy například orlí pera ve vlasech nikdy nenosily. Některé ženy a dívky, které byly (nebo právě jsou) princeznami powwow, mají na hlavě ještě korálky vyšívanou korunku. Pokud už tanečnice princeznou není, chybí na korunce nápis a je ozdobena pouze okrasnými vzory.

Dalšími nezbytnými doplňky jsou pro tanečnici peruť (či vějíř z jednotlivých orlích nebo jiných per) a látkový (popřípadě dekový) přehoz, na kterém jsou našity třásně tak, aby splývaly společně s třásněmi upevněnými na rukávech. Přehoz nosí tanečnice přeložený přes ruku a ta strana, která je vidět, je často dozdobena látkovými aplikacemi nebo stužkami.

Southern Women´s Traditional Dance („Ženský tradiční tanec jižního stylu“)Takzvaný „jižní styl“ (Southern Style) se vyvinul u kmenů jižních plání, mezi něž patří například kmeny Kajowů (Kiowa), Komančů (Comanche), jižních Šajenů (Cheyenne), Ponků (Ponca), Osedžů (Osage) nebo Póníů (Pawnee). Tanečnice tradičního jižního stylu mají většinu znaků svého tance, stejně jako historii, téměř totožnou s výše uváděným ženským tradičním tancem severního stylu. Důležitou roli při rozhodnutí rozdělit tyto taneční kategorie hrála hrdost na vlastní kmenovou identitu. Dovolím si zde proto pouze vyjmenovat několik odlišností, které je možné u těchto rozdělených tanečních kategorií pozorovat.

Tanečnice Southern Women´s Traditional Dance tančí pochopitelně na jižní styl písní, který má lehce odlišnou strukturu než-li styl severní.

Mnohem častější je zde také používání látkových šatů, a to i takových, které jsou vyrobeny z moderních materiálů (například ze saténu). Tyto látkové šaty mají na sobě specifické našívané aplikace, které se staly natolik populární, že je v současné době můžeme najít i na kostýmech moderních ženských tanečních kategorií, kterými jsou rolničkový a pestrý šálový tanec.

Taneční kroky tanečnic jižního stylu jsou o něco málo plynulejší než kroky severních tanečnic, které své kroky (sice téměř neznatelně a kratičce, ale přeci jen) přerušují.

Jingle Dress Dance („Rolničkový tanec“)

Historie: Rolničkový tanec vznikl v oblasti Velkých jezer u kmene Odžibwejů (Ojibwa, Chippewa) někdy kolem roku 1900. Existuje několik legend vyprávějících o vzniku rolničkových šatů a všechny jsou si velmi podobné.

Jeden odžibwejský muž měl velmi nemocnou dceru, kterou velmi miloval. Nikdo však nevěděl, jak dívku uzdravit. Jedné noci měl otec sen, ve kterém viděl čtyři ženy oblečené ve zvláštních šatech, jaké nikdy nespatřil. Šaty nejenže krásně vypadaly, ale vydávaly i krásný zvuk, když se ženy pohnuly. Tyto čtyři ženy pak začaly tančit, vysvětlily mu, jak se šaty vyrábí a jaké písně se k tanci mají hrát. Když se muž probudil, řekl o snu své manželce a společně vyrobili čtyři takové šaty, jaké ve snu viděl. Požádal pak čtyři ženy ze svého kmene, aby si šaty oblékly. Zpěváci bubnovali a zpívali písně, které si muž ze snu zapamatoval. Rodiče přivedli svou nemocnou dceru k bubnu a ženy ve zvláštních šatech začaly tancovat. Během jejich tance se dívka postupně začala cítit lépe a po několika kruzích, které ženy obtancovaly, se k nim dokonce byla schopná přidat a tančit s nimi. Rolničkový tanec dívku uzdravil.

Další legenda vypráví o starém muži, který měl nemocnou vnučku. I on měl sen, ve kterém viděl rolničkové šaty, tancovat v nich však měla jeho vnučka. Šaty jí vyrobil a bubeníci zpívali písně ze snu. Nemocnou dívku musely nejdříve nést jiné ženy z kmene, při druhém kole ji už jen podpíraly a při třetím již dívka mohla tančit sama.

Jiná verze tohoto příběhu mluví o nemocném starém muži, který měl sen ve chvíli, kdy téměř umíral a byl jen napůl při vědomí. V tom snu k němu přišla mladá žena a ukázala mu šaty, jaké nikdy neviděl. Řekla, že šaty mají léčivou sílu, ukázala mu, jak je vyrobit a jaké písně se mají zpívat, aby medicína ukrytá v šatech ožila. Pak mu řekla, aby tanec naučil své vnučky a tím, že bude opět v pořádku. Když dalšího dne vyšlo slunce, zavolal k sobě starý muž své tři mladé vnučky a pověděl jim o vizi, kterou v noci měl. Vnučky rychle šaty vyrobily a když byl obřad, při kterém v šatech tančily, hotový, starému muži klesla horečka a on se zázračně uzdravil.

Rolničkové šaty byly dlouhou dobu používány pouze v oblasti Velkých jezer, a to výhradně k ceremoniálním účelům. Obřad rolničkového tance měl léčebný význam, většinou při něm tančily pouze čtyři ženy, ke kterým se po skončení obřadu mohly přidat i další tanečnice. Jingle Dress Dance v té době vypadal jinak, než jak se s ním můžeme setkat dnes. Obecně se dá říci, že tanečnice byly mnohem rezervovanější, nohy příliš nezvedaly od země a hlavní důraz byl kladen na důstojnost celého tance. Rolničkový tanec byl tancem tradičním. Šaty byly léčivé a proto jim byla projevována velká úcta, stejně jako tanečnicím. Cílem tančících žen bylo dosáhnout harmonie mezi rytmem bubnu, zvukem šatů, pohybem těla a duchovními silami bubnu i rolničkových šatů. Vše muselo být dokonale sladěno, aby tanec měl svou léčivou sílu.

Ve dvacátých letech 20. století se Jingle Dress Dance poprvé objevil na powwow, pořádaném kmenem Sújů (Sioux). Několik odžibwejských žen tam zatančilo rolničkový tanec. Příslušníci ostatních kmenů byli tancem natolik nadšeni, že na příští powwow pozvali více odžibwejských žen a vyhlásili v rolničkovém tanci soutěž. Po této první soutěži se stal Jingle Dress Dance natolik známým, že si ženy z nejrůznějších kmenů rolničkové šaty vyrobily, ačkoliv nepatřily k tradicím jejich lidu a začaly v nich na powwow tancovat.

Rolničkové šaty v té době vypadaly jinak než dnes, plechové kornoutky na nich zavěšené byly menší a nebylo jich zdaleka tolik. Jiné ozdoby šaty v podstatě neměly, pokud se na ně našívaly stužky, bylo to jen kvůli připevnění rolniček. Látka šatů bývala v tzv. „zdravých“ (či spíše uzdravujících) barvách – tedy v zelené, žluté, červené, modré nebo černé.

Po nějaké době však obliba Jingle Dress Dance opadla a tento taneční styl z powwow téměř úplně zmizel na celých dvacet let. Až ke konci sedmdesátých let, či spíše v první polovině osmdesátých, nastala renesance rolničkového tance a ten se do powwow arén opět navrátil. Zpočátku však nemělo význam dělat pro Jingle Dress tanečnice samostatnou soutěž, a tak soutěžily společně s tanečnicemi Fancy Shawl Dance – zcela moderního stylu. Je více než pravděpodobné, že právě spojení těchto dvou kategorií mělo zásadní vliv na změnu, kterou pak rolničkový tanec prošel. Aby dívky a ženy tančící Jingle Dress Dance mohly zaujmout porotce, kterým neustále odtrhávaly pohled třpytící se, bohatě zdobené kostýmy šálových tanečnic, změnily postupně design rolničkových šatů až do dnešní podoby. Začaly používat modernější materiály, rolničky se vyráběly větší a byly jimi pošity celé šaty. Také kroky se změnily. Opět vlivem tanečnic Fancy Shawl Dance, přestaly být taneční kroky umírněné, nohy se začaly zvedat více do výšky, tanec se stal živějším a více nezávislým na původní tradici. V první polovině devadesátých let již byla soutěž pro rolničkový tanec na většině powwow samostatná, tanec si svou modernizací získal mnoho nových příznivců a tedy i soutěžících.

V současné době je Jingle Dress Dance jednou z nejpočetnějších ženských tanečních kategorií na powwow. Těší se dokonce větší oblibě než zmíněný šálový tanec.

Popis tance: Rolničkový tanec prošel výraznými změnami, které jsem do jisté míry popsala výše. Dá se proto pozorovat dva různé styly tohoto tance. První se snaží zachovávat původní tradici tance. (Objevuje se i názor, že soutěžit v tomto tanečním stylu by se vůbec nemělo, neboť je určen pouze pro léčivé obřady.) S tím souvisí i některá pravidla, například to, že tanečnice by měla vždy tančit směrem dopředu. Je zcela na její vůli jestli její kroky povedou přímo rovně nebo bude kličkovat, nikdy by však neměla tančit pozpátku. Stejně tak by se její nohy při tanci neměli křížit. Ženy, které dodržují původní podobu tance, jsou celkově rezervovanější, jejich kroky nejsou zdaleka tak „divoké“ jako ostatních. Stále cítí tento tanec jako obřad.

Druhý styl rolničkového tance se vyvíjel při spojení s šálovým tancem. Je proto uvolněnější, živější a kreativnější. Jeho tanečnice se necítí tak svázány tradicí léčivých obřadů, soustředí se na tanec jako takový. Jingle Dress Dance se stal moderní taneční kategorií a těžko lze někomu tento vývoj zazlívat. Ačkoliv jsou kroky těchto tanečnic vyšší a podobné šálovému tanci, stále je tento styl velmi důstojný. Tanečnice rolničkového tance se nepouštějí do tak rychlých a výrazných krokových variací jako šálové tanečnice a při tanci neskáčí tak vysoko. Nejviditelnějším rozdílem je pak rovné vzpřímené držení horní poloviny těla. Jediný nápadný pohyb rukou probíhá při čestných úderech bubnu, kdy tanečnice zvedají své perutě, případně je u toho natáčí. Jinak jsou ruce většinu času drženy ve výšce pasu, jsou buď založené v bok nebo drží v jedné ruce korálky vyšívanou (či jinak zdobenou) taštičku a v druhé již zmiňovanou peruť.Tanečnice tohoto druhého stylu rolničkového tance jsou elegantní, důstojné a přitom velmi hbité. Tvoří jakýsi pomyslný střed ženských tanečních kategorií, kdy nejumírněnějším tancem je ženský tradiční a naopak nejživějším je šálový tanec.

Při soutěžích je vyžadována znalost kroků určených pro tzv. Straight Songs (ve stejném rytmu jsou i Traditional Jingle Dress Songs, původně jediné tance pro tento styl) a pro tzv. Side-Step (krok do strany).

Kostým: Základem kostýmu pro Jingle Dress Dance jsou šaty pošité plechovými kornoutky. V současné době jsou šaty někdy také nahrazovány sukní a halenkou, které však dohromady tvoří dojem, že jsou jedním kusem oblečení. V naprosté většině případů mají tanečnice dvě sukně, respektive u šatů podšívku či spodničku, aby měly možnost si po tanci sednout a neničily přitom kornoutky, které mají na šatech (vrchní sukni) přišité. Kornoutky jsou vyráběné řezáním a ohýbáním víček od plechovek na šňupací tabák či jiných podobně tvarovaných plechovek. Některé zdroje uvádí, že kornoutků by na šatech mělo být přišito tři sta šedesát pět, jeden za každý den v roce.

Šaty jsou doplňovány nejrůznějšími látkovými aplikacemi, našívanými stužkami i flitry či korálky. Liší se ve tvarech, do kterých jsou kornoutky přišité, zdobením, barvou, střihem i materiálem. Na rozdíl od původních ceremoniálních šatů, mohou současné ženy, které šaty vyrábí, zapojit fantazii a veškerou svoji kreativitu. Vznikají tak originální kostýmy, ve své zářivosti zcela srovnatelné s moderním oblečením pro Fancy Shawl Dance. Vzory šatů mají pro tanečnici osobní význam, nejsou vybírány náhodně.

Tanečnice mívají kolem krku ovázaný do trojúhelníku složený šátek, jehož jeden volný cíp splývá po zádech a další dva jsou pod krkem spojeny ozdobnou sponou.

Tradiční součástí kostýmu jsou ženské leginy a mokasíny, zdobené tradičními i moderními vzory. Leginy mohou být jak kožené, tak látkové. Používají se také kožené opasky, které jsou zdobeny buď kovovými poklicemi či cvočky nebo jsou vyšívané korálky.

Kromě toho používají tanečnice řadu dalších drobných doplňků, jako jsou ozdoby do vlasů, náušnice, korálky zdobené nátepníky na ruce či nákrčníky. To vše bývá barevně sladěno. Ve vlasech, které jsou vždy úhledně učesané, mají tanečnice upevněné peříčko nebo chmýří, připevněné na precizně vyšitých sponách.

Nepostradatelná je také peruť a zdobená taštička (ta může být nahrazena i šátkem nebo lapačem snů), které tanečnice drží při tanci v rukou. I tyto předměty jsou většinou krásně zdobené a doplňují tak eleganci, která z tančících žen a dívek vyzařuje.

Fancy Shawl Dance („Pestrý šálový tanec“)

Historie: Fancy Shawl Dance je nejmladší ženskou taneční kategorií na powwow a jedním z nejmladších tanečních stylů vůbec.

Některé kmeny považují pestrý šálový tanec za vyjádření čerokíjské (Cherokee) legendy O Motýlím tanci:

Před mnoha a mnoha lety, v době, kdy byla Země ještě docela mladá, žila jedna krásná motýlí samička, které zemřel muž v boji. Aby vyjádřila svůj žal, odložila svá nádherná křídla a zavinula se do nevýrazného šedivého zámotku. Ve svém zármutku nemohla jíst a nemohla spát a její příbuzní za ní stále chodili, aby se přesvědčili, zda je v pořádku.

Samozřejmě, že nebyla, ale nechtěla být svým lidem přítěží, a tak sbalila svá křídla a svůj medicínový vak a vydala se na dlouhou cestu. Putovala mnoho dní a měsíců, až nakonec obešla celý svět. Od té doby motýli vykonávají své dlouhé cesty… ale to je jiný příběh.

Motýlí samička měla během svého putování oči sklopené. Nohama se přitom dotýkala všech kamenů, které na své cestě potkala - na polích, v potocích i říčkách. Jednoho dne, když opět stoupla na kámen, uvědomila si, že je ten kámen krásný. Tak krásný, že to vyléčilo její trápení.

Odhodila svůj zámotek, setřásla prach ze svých křídel a vzala si je opět na sebe. Byla tak šťastná, že začala tancovat, aby tím poděkovala za dar, že může začít znovu žít. Potom se vrátila domů a vyprávěla Lidem o své dlouhé cestě a jak ji tato cesta vyléčila.

Od té doby Lidé tančí tento tanec, aby jím vyjádřili zázrak obnovy. Je poděkováním za nové zítřky, nové začátky, nový život…9

Počátky dnešního šálového tance lze sledovat až od počátku padesátých let dvacátého století. Vznik Fancy Shawl Dance lze spojovat se vznikem mužské taneční kategorie Fancy Feather Dance (viz výše). Když muži přišli s novým, živým, téměř atletickým tancem, ženám se to velmi zalíbilo. Ke konci čtyřicátých a začátkem padesátých let pak začaly některé indiánky také experimentovat s novými tanečními styly, zejména pak s již zmíněným Fancy Feather Dance, aby obohatily tradiční ženské tance. K tanci používaly tradiční mužské doplňky – head roach i bustle. Tyto ženy byly často odsuzovány. Lidem, kteří vyznávali tradiční způsoby, se nelíbilo, že ženy používají mužské tradiční předměty. Sled událostí pak vedl k tomu, že ženy dále používaly kroky velmi podobné mužskému Fancy, ale bez tanečních rekvizit. Jednou z prvních tanečnic vznikajícího nového stylu byla mimo jiné i Julia Roach Rinconte, která počátky ženského Fancy Dance popsala v rozhovoru pro edici DVD Native American Dance Style Series. Mluví zde také o tom, že některé z tanečnic původně nepoužívaly k tanci šál, ale tančily bez něj. Šály, které byly používány, nebyly zdobené. Šlo v podstatě o jakési „přehozy“ používané většinou jako doplněk k ženskému tradičnímu tanci. Časem však obliba šálů vzrostla natolik, že se z nich stala neodmyslitelná součást kostýmu, která procházela vlastním vývojem. (Tanečnice experimentovaly s pokrývkami bez třásní se stužkovými vzory, koženými malovanými přehozy i s korálky vyšitými přehozy.)

Pestrý šálový tanec nebyl ve svých počátcích považován za samostatnou taneční kategorii a dívky tak soutěžily v jedné kategorii s mužskými tanečníky Fancy Feather Dance. V průběhu osmdesátých let pak probíhaly soutěže ve Fancy Shawl Dance společně s Jingle Dress Dance. (viz. kapitola „Rolničkový tanec“) Dnes je šálový tanec jednou z nejoblíbenějších ženských tanečních kategorií na powwow vůbec. Oproti místy akrobatickému mužskému Fancy je umírněnější a svým způsobem elegantnější.

Popis tance: „Schopná šálová tanečnice by měla oplývat především kombinací půvabu, hbitosti a fyzické vytrvalosti.“10 Pestrý šálový tanec je nejrychlejší a fyzicky nejnáročnější ženskou taneční kategorií. Tanečnice bývají často přirovnávány k motýlům, jejich tanec by měl být lehký a elegantní, neměl by však postrádat ani dynamiku se zrychlujícím se tempem písně. Velký důraz se při hodnocení klade na originální krokové variace, které si každá tanečnice utváří. Práce nohou je stejně důležitá jako efektivní práce rukou se šálem. Šál je nejvýraznějším prvkem kostýmu, podle některých znázorňuje křídla motýla, a je to právě šál, který může přilákat oči rozhodčího k dané tanečnici. Proto bývají šály pestře zdobeny bohatými vzory ze třpytivých materiálů. Vzory mají vždy symbolický význam pro jejich nositelku. Mohou vyjadřovat kmenovou příslušnost, stejně jako osobní symboly tanečnice.

„Porota si zvláště hledí půvabného tanečního provedení, ladnosti a plynulosti pohybů, originální choreografie, fyzické kondice, všestrannosti, koordinace pohybů hlavy, šálu a nohou a také znalosti písní.“11

Jako jeden z nejmladších tanečních stylů, prochází Fancy Shawl Dance stále velmi výrazným vývojem. Jeho inovátorkami jsou většinou mladé dívky. V současné době tanečnice věnují menší pozornost precizním krokovým kombinacím, oproti tomu jsou jejich figury více „atletické“, nohy se zvedají výše. Mnohem více se také uplatňují otočky a vyplňují tak prostor dříve věnovaný právě krokovým variacím. Setkala jsem se i s rozdělováním na Old Fancy Shawl Style (tedy starý styl šálového tance) a New Fancy Shawl Style (nový, výše popsaný styl), přičemž tzv. stará škola bývá umírněnější, kroky jsou blíže u země a složitější než u nového stylu. Netroufám si však říci, který ze způsobů tance se nakonec bude v tanečních arénách objevovat častěji, vše je otázkou vývoje.

Tanečnice pestrého šálového tance musí být schopné tančit na téměř všechny typy písní. Fancy Shawl Dance je moderní kategorie a proto v ní ženy mohou tancovat i na tradičně mužské písně jako je Sneak-up, Crow Hop či Trick Song, stejně jako na Straight Song, rychlé písně určené pro Fancy kategorie nebo na tzv. Double Beat.

Kostým: Nejvýraznějším prvkem kostýmu pro Fancy Shawl Dance je již zmíněný zdobený šál. Šály jsou zdobeny třásněmi, které mohou být z nejrůznějších materiálů. Nejčastěji se však používají stužky. Šály mohou být velice různorodé, vždy jsou však z lehké látky. Velké oblibě se těší zejména třpytivé, zářivě barevné materiály. Základní látka je zdobena nejrůznějšími způsoby – vyšívanými vzory, našívanými aplikacemi, patchworkem či malováním. Velikost šálu, jeho barevnost, zvolený materiál šálu i třásní, to vše záleží jen na rozhodnutí tanečnice. Šál by však neměl nikdy být užší než je vzdálenost od dlaně ke dlani při rozpažení jeho nositelky.

Mezi tradiční doplňky patří ženské leginy a mokasíny. Ty jsou také bohatě zdobené a barevně většinou ladí se zbytkem kostýmu. Mohou být kožené, vyšívané korálky i látkové s nejrůznějšími aplikacemi.

Základní oděv tanečnice tvoří sukně a halenka, popřípadě šaty. Sukně (šaty) musí zakrývat kolena, vrchní část oblečení pak musí mít alespoň kratičké rukávy. V tradiční společnosti původních obyvatel Severní Ameriky by jakákoliv jiná varianta byla považována za velmi nevhodnou a pohoršující. Tato tradice se uplatňuje dodnes, každá tanečnice by ji proto měla respektovat. Konkrétní provedení sukní, halenek i šatů se velmi liší, nemá proto cenu jej popisovat. Často se používají střihy běžné moderní konfekce nebo se komerční oblečení jen upraví.

Dalším prvkem zdobícím tanečnice Fancy Shawl Dance jsou celovyšívané korálkové vesty (Slovo vesta není úplně výstižné, z přední strany sice tato část kostýmu vypadá jako klasická vesta, většinou jí však chybí zadní strana, kde jsou jen pásky pro upevnění - zadní strana by totiž pod šálem nebyla vidět. Objevují se ale i vesty klasické) či pásy vedoucí od ramen k pasu, které drží zadní část, tvořenou malým zdobeným kusem látky, odděleným od šálu.

Nepostradatelný je i šátek uvázaný kolem krku, sepnutý většinou zdobenou sponou, a peříčko upevněné ve vlasech. Tanečnice si dále vyrábí mnoho drobných doplňků - ozdob do vlasů, korálkových nákrčníků, rozet upevňovaných ve spodní části copů, náušnic a jiných maličkostí, které dohromady tvoří úchvatnou podívanou.

Velmi důležité je celkové barevné sladění kostýmu i vzorů na jeho jednotlivých částech. Kostým šálových tanečnic může být barevná nádherná zářící směsice nejdivočejší fantazie a precizní ruční práce. Měl by být odrazem osobnosti, která v něm tančí.